Silvestrovské překvapení

Něco málo z osobního koutku, aneb bude nás víc.

Pohodička Silvestrovského ráno se lehce vlnila nad peřinou s myšlenkou na čerpání sil na večerní oslavu u přátel.Ve mě ale hlodal malý červíček už od předešlého dne-

Na tradiční dámské jízdě jsem se dozvěděla, že 3 holky ze 7 jsou těhotné. Jelikož jsem

místo vína donesla džus, padla jsem rovněž do podezření. Se smíchem jsem se bránila, že já těžko.

Dostala jsem do opatrovnictví malou několikaměsíční Klárinku a rozplývala se nad

ní zcela nekrytě celý večer.

To ráno jsem počítala dny od poslední periody a týden zpoždění mi začínal být divný. Příteli jsem tak nadhodila, jak bylo krásné hlídat malou Klárinku. Poslední dobou mé tužby po dětech zesílili a přítel už z toho začínal být trochu nevrlý, jak jsem ho neustále bombardovala. Ještě máme před sebou přeci dost let škol, 1+kk není pro rodinu, peníze nejsou atd.

Nicméně jsme se rozhodli, že při nákupu to vezmeme i do lékárny pro těhotenský test. Nikdy jsem si ho ještě nedělala, a tak jsem byla zvědavá jak to funguje. Taky trochu nervózní, co kdyby přeci jen. Ale stejně jsem si to vlastně nepřipouštěla.

Přítel samozřejmě hned googlil, který test je nejlepší. A tuto otázku položil i v lékárně svým typicky komediálním způsobem, jak jsem viděla skrze výlohu. Já čekala před vchodovými dveřmi a dělala, že ho vůbec neznám. Paní v obchodě jeho dotazy očividně velmi pobavily.

Po návratu jsem začala být prolívána vodou a neustále dotazována: "Tak už se ti chce?... A teď?... Pořád ne?... Málo piješ... " K tomu jsme pročítali příbalové letáky s návodem na použití. Ano, brzy se dostavil ten okamžik, kdy jsem se šla zavřít na oné místnosti. Přítel hulil z nervozity repráky. Ska bubnovalo bytem se svojí neúnavnou energií.

Oba jsme koukali na test s napětím. Rychlé zbarvování druhé čárky nás nenechalo dlouho na vážkách. Skopky na odpočítávání udaných minut byly zbytečné. Za půl minuty bylo jasno. Ty jo, jsem těhotná!

Nevěděla jsem co mám dělat a přítel taktéž. Oba jsme chodili po bytě sem, tam a prostě se smáli. Já do toho brečela, protože emoce na mě byly příliš silné.

Příliš myšlenek v hlavě začalo hýřit, ale jedna se, s mým překvapením, prodrala na povrch. Nebudu muset už studovat! Letošní rok doufejme zdárně ukončím státnicemi a na magisterské už nepůjdu. Nebo jen dálkově a jiný obor. Ač to zní možná směšně, cítila jsem ohromnou úlevu. Tolik stresu, hodin s nástrojem u not, neustálé pocity, že to co dělám není dost dobré, protože to není nejlepší, sebemrskačství, srovnávání se s ostatními, bodový systém u zkoušek... Neuvěřitelné. To vše najednou skončí.

Jak kdyby někdo mávl kouzelným proutkem. Byly jsme najednou šťastní. Otevřela se před námi krásně uhlazená cesta, kterou jsem dříve neměli šanci vidět. Všechny argumenty proč ne, se ukázaly jen jako výmluvy. Oba dva dodělat školu stíháme, kde bydlet máme (ač malé, tak naše), přítel má možnost sehnat práci ve firmě kde brigádničíme atd. Jde to, a nebudeme alespoň muset řešit přechozený vztah za nějaké další 4 roky čekání na posun dál.

Věděla jsem, že se přítel těší moc na rodinu a jen čeká na dobu, kdy to půjde. Jeho nadšení pro to, že bude táta, bylo opravdu kouzelné. Sice jsme se nemohli rozpomenou, kdy se nám přihodila ta osudná neopatrnost, ale na tom vlastně nesejde.

Přejte nám štěstí a zdraví pro malé!