Byl to ale porod ten porod...

Plánovala jsem si, jak budu jako novopečená maminka psát poctivě příspěvky na blog, ale situace tomu zcela nepřála. Novopečená maminka, jak mnozí ví, je člověk vykulený.

Řešení každodenních záležitostí mu bere hodně energie. Ne ale jen mateřství mě zaměstnávalo. Také školy. Rozhodla jsem se, že i přes nové skutečnosti budu ve studiu pokračovat. A to, kombinovaně konzervatoř s lesním rohem (maturitní ročník) a zrovna tak navazující magisterské studium s Managementem v kultuře na FF MUNI. Kéž by to bylo ale vše, zdravotní problémy se přidali a uzdravení přišlo postupně až s novým rokem. O tom ale jindy. Dnešní příspěvek bude o strastech a radostech porodu. Dost už fňukání, přejděme k tomu, jak se to všechno stalo…

Předpokládaný termín porodu byl stanoven na 1. 9. 2017. Tašku do porodnice jsem chystala předchozího dne dle instrukcí z předporodního kurzu. Ač si mnoho lidí z okolí ťukalo na hlavu s poukazováním k mé nezodpovědnosti, ale opravdu nebylo třeba spěchat. Spíše než na obsah zabaleného jsem byla hrdá na tu T A Š K U.

Byla ručně dělaná dle návodu MarinyQuilt. Já nastříhala a poprošívala jednotlivé části a tchyně vše dala dohromady. Pro mě by to byl asi ještě nadlidský výkon. Ty rozkošné kytičky a mnou vymazlené vnitřní kapsy... Vešlo se do ní vše potřebné. Porodnické vložky, vložky do podprsenky, kojící podprsenka, hygienické potřeby, papuče, doklady, podepsaná prohlášení a další. Nic nechybělo.

Ač jsem vyzkoušela mnohé babské rady, tak se ale maličkému pánovi ven ještě nechtělo. Chodila jsem na dlouhé procházky, po schodech, dala si i decku červeného vínka, ale ani poslíček. Klid. Do příprav na porod jsem také zařadila AniBall, na kterém jsem s hekáním nacvičila 28 cm. No, zajímavá věcička, ale když si to tak zpětně vezmu, tak bych do toho příště asi nešla a nechala vše na přírodě. To je ale nejspíše proto, že nácvik byl pro mě nakonec nepotřebný. A ta bolest zad od 26 cm… Uuu…

Nervozita stoupala každým dnem a četnost návštěv monitoru také. Prcek se měl k světu, i když buzení na monitoru často obstojně ignoroval a prostě spal. Já stále zamčená. Nakonec jsme se s doktorem domluvili, že 12. dne po předpokládaném porodu mě přijmou, vyzkouší moji toleranci na oxytocin a následujícího dne se začne s vyvoláváním. Jako svou porodnici jsem zvolila Nemocnici Milosrdných bratří v Brně. Žádný porodní plán jsem vymyšlený neměla, vlastní dulu jsem taky nezvala a s žádnými speciálnostmi nepočítala. Jen manžela jsem u sebe chtěla.

Přišlo očekávané 12. září, maličký stále spokojeně v bříšku, ale co se dá dělat, prý má nejvyšší čas kouknout na svět. Dorazila jsem na 13. hodinu sbalená do porodnice. Na vyvolávání jsme se sešli. Opět dlouhý monitor a testovací dávka oxytocinu. Necítila jsem nic zvláštního, nic nového. Na pokoj jsem dostala 42 letou paní, která čekala holčičku, své druhé dítě. V 17 hodin jsme šly znovu na monitor a pro čípek, který měl vyvolávací proces odstartovat. Já měla noc ještě klidnou. Ale paní vedle mě zažívala už pomalu peklo na zemi. Netrvalo zas tak moc dlouho. V 11 hodin už v náručí držela svoji malou dcerušku po přirozeném porodu. Já bohužel takové štěstí neměla.

Kolem 9 hodiny ke mně dorazil manžel a my se pomalu přesunuli do porodní kóje. Ač bylo hodně porodů, tak jsme brzy měli místo. Dostala jsem úlevovou injekci do pozadí, ale nezabrala vůbec. Z okolních kójí se sem tam ozvaly nelidské výkřiky a pak dětský křik. Jak já to chtěla mít už za sebou. Pravidelné mučivé svírání co 5 minut… co 3 minuty… Hodiny ubíhaly a já stále měla méně a méně chutí se smát. Manžel pro rozptýlení si vyžádal moji asistenci k focení jeho na porodním křesle v super pózách s kachními pysky. Pak dokonce měl tu drzost fotit i mě v ne zrovna příjemných okamžicích, na což jsem mu nakonec odpovídala už jen zdvihnutým prostředníčkem.. Pro úlevu jsem si dávala dlouhé teplé sprchy na balóně. Skvělá věc! Bolesti stále sílily, a do mě stále kapalo více a více oxytocinu. Četné monitory, s žádostí od personálu o pozici vleže, byly nesnesitelné. Píchli mi vodu. Sem tam došel doktor zkontrolovat, jestli se otvírám… Dolezli jsme na 3 prsty a dál nic.

Hodně podrobností se mi z hlavy vykouřilo jak pára, takže už jen stručně. Porodní asistentky se u mě vystřídali 3. Byly to mladé holčiny, a když jsem se zrovna nesvíjela v bolestech, tak se s nimi příjemně povídalo. Snažili se být chápavé, citlivé a k ruce. Abych přišla k troše energie, dala jsem si sladkou tyčku. Dlouho u mě ale nezůstala. Při bolestech břicho rychle všechno poslalo zase zpět.

Porodů bylo mnoho, a tak se dovolat doktora byl obtížný úkol. Byla jsem rozhodnutá, že chci epidurál. Jelikož byl zdarma, tak otázka financí v rozhodování nestála. Jak se říká, hrdinů jsou plné hřbitovy. Zde nešlo o hřbitov, ale za každou cenu hrdinkou? Je to samozřejmě věc názoru… K jeho napíchnutí došlo kolem 18. hodiny. Přišla úžasná úleva. Bohužel trvala jen hodinu a půl. Pak vše nanovo. Intervaly po minutě, často ani bolesti neustávali a plynule pokračovaly do dalších. Jen lehké polevení a znova nanovo v celé síle. Bohužel další dávku epidurálu mohl podat pouze anesteziolog, a ten v nočních hodinách byl pouze jeden v porodnici a zrovna u operace. Po hodině přišel. Tentokrát úlevná fáze byla o něco kratší a anesteziolog opět nikde…

Po dalším dlouhém čekání, kdy jsem už nezvládala ani skučet, jen se třást vyčerpáním, došel doktor na kontrolu. Už jsem byla smířená s tím, že porod běžnou cestou nepůjde. Opětovný monitor tentokrát ukazoval vysoké hodnoty. Když se mě doktor zeptal, jestli „to tedy řízneme“, neváhala jsem. Podepsala jsem papíry a jelo se na sál. Byl čtvrtek něco po 2. hodině ráno. Sestřičky mě utěšovaly, že za chvíli už bude po všem, ale já z nervů a bolestí stále jen drkotala zuby, třásla se a brečela. Scéna zralá na oscarový film.

Jelikož jsem měla napíchnutý epidurál, nebyla potřeba kompletní narkóza, ale stačilo lokální umrtvení. No, jak ale řízli, věděla jsem o tom, vnímala to. Začala jsem prý křičet, dle slov manžela. Ten sadista si to nahrával, a pak mi to chtěl ještě pouštět, abych mu věřila! Já si to ale pamatuji v klidnějším duchu… A když za mě začali tahat a škubat, přiložili mi masku na obličej a já se vypnula. Manžel mi pak líčil, jak sestra zakleknutá mě držela vší silou, doktor z druhé strany...

Probudila jsem se, když mě vezli ze sálu. Hned mě informovali, že tatínka se synem za chvíli uvidím, že jdou za námi. Manžel nesl v náručí v zavinovačce krásný maličkatý uzlíček. Byla jsem ale hodně zesláblá a bolavá na to abych mohla vše plně vnímat. Po převezení na pokoj a složitém přesunu na postel mi přiložili maličkého k prsu. Křičel slabounkým hláskem a hledal. Nemohl se přicucnout. Otvíral pusinku, zavřená očička, sem tam na mě zamžoural. Celý zababušený. Na pomoc přišel klobouček, a pak se podařilo. (V následujících dnech jsme zjistili, že má příliš přirostlý jazýček, takže bylo potřeba malého šmik na uzdičce.) Jak zvláštní. Celý život jsem prsa vnímala úplně jinak, ani nemohu najít vhodná slova. A teď, mají krmit a držet při životě malého tvorečka. Poté co 

Maličký se narodil 14. 9. 2017 v 2:53 s 50 cm, váhou 3 250 g a jmenuje se Jiřík. živý a zdravý! Co víc bych si mohla přát! A přece… Dodnes se mi chce při vzpomínce na ten den brečet. Nenarodil se, vyndali ho ze mě. Neslyšela jsem ho poprvé se nadechnout a zaplakat…