Máme doma miminko

Máme doma týdenní miminko. Neuvěřitelné jak je to malé a křehké... Najednou se mi z mého staršího syna (2 a 1/4 roku) stal malý obr. Ještě nedávno jsem viděla jen roztomilé malinké ručičky, heboučkou kůžičku, jemné vlásky, a teď? Velké packy, pevná hladká kůže, vlasy hrubé...

O porodu nepadne ani slovo (slibuji, že doplním). Ale o zabíhajícím se společném soužití čerstvě rozrostlé rodiny těch slov bude dost.

Trochu jsem se děsila rekce Jiříka (staršího) na Ondráška (mladšího). Celé těhotenství měl jasno v tom, že mu nic nepůjčí. Zlobili jsme ho dotazy, zda tohle auto a támhleto dáme Ondrovi a on se vztekal, pro pobavení širšího příbuzenstva. Výsledná reakce přes všechno byla opravdu kouzelná.

Už v porodnici šel dál bráškovi sám od sebe pusinku a udělat malá. Chtěl ho nosit, ale naštěstí si to celkem bez velkých problémů nechal rozmluvit. A po příjezdu doma? Položili jsme Ondráška do košíku a Jiřík utíkal pro židličku, aby na něj taky viděl a už strkal 3 auta bráškovi pod peřinku. Zatím tedy sourozenecké soužití super (*ťuk, ťuk). Ať to tak vydrží co nejdéle.

Až mě překvapuje, jak moc je nový člen rodiny klidný. Pořád spinká. Občas se vzbudí po kratším intervalu, vykoná své potřeby, pokope si, přebalíme, dáme najíst a už zase spí. Klidně ho můžu odložit na chvíli do postýlky a plakat nezačne. Jen tak kouká kolem sebe a poslouchá co se děje. Když zaplače, Jiřík mu běží dát dudlík a říká: "Ondo, nepač."

Čeho jsem se ale opravdu děsila, a zcela oprávněně kvůli mým dřívějším zkušenostech, byl nástup laktace. Mastitida v plné parádě, bolesti, horečky, stres, odstříkávání, nahřívání, chlazení, obklady všech možných a nemožných druhů, jedno ambulantní řezání, další na operačním sále s následným nemocničním pobytem na 2 týdny, 4x antibiotika atd. 

Tentokrát se podobný cirkus nekonal (*ťuk, ťuk) a modlím se, aby se už nechystal. Laktace nastoupila tentokrát bez horeček a rudých betonových prsou. Mléko se spustilo krásně, Ondrášek sál bez potřeby kloboučku a nakojené mléka se vážení od vážení zvyšovalo.

Bez stresu se to ale i tak neobešlo. Třetí den v porodnici jsem už proháněla odsávačku, protože množství nadbytečného mléka se urputně zvětšovalo a bolesti prsou se dostavily. Pořád jsem si s hrůzou prohlížela prsa, jestli se mi někde neobjevují červené fleky. Na mém zmasakrovaném prsu byla velká tvrdá místa, ale bez dalších doprovodných zánětlivých reakcí. Usoudila jsem tedy, že jde o nějakou odumřelou tkáň, která mi zůstala po mastitidě jako nemilá památka a jen jsem se modlila, aby se tam neobjevila nějaká neprůchodnost. V noci místo abych spala jsem máčela ručník do studené vody a snažila se ty obří horké melouny zchladit.

V den odchodu z porodnice jsem mé velké mlékem nalité radosti ukázala ještě paní doktorce a laktační poradkyni. Obě mě hnali chladit a hlavně ať neodsávám, jinak se mi množství produkovaného mléka nezmenší.

Zdroj: zde

Byla jsem z podaných informací trošku zmatená. Minule mi v porodnici omílali, ať hlavně před kojením nahřeji a pak po kojení odstříkám. Ať jsem dělala co jsem dělala, neustále na mě útočily horečky a tvrdnoucí prsa. Tentokrát nic tak dramatického. Prsa prostě svoji "zkušenost" s kojením už měla, tak tolik nezlobila.

Po příjezdu domu z porodnice jsem začala boj proti mléku za pomoci masivního chlazení a světe div se, fakt to zabralo. Hodně jsem se bála. V minulosti jsem se zaměřovala spíše na nahřívání tvrdých míst a kdo ví jestli právě to nebyla chyba. Teď jsem jen chladila, chladila a zase chladila.

Manžel byl doma, takže se věnoval Jiříkovi, Ondrášek vzorně spal a já měla klid na nepříjemné tanečky kolem nalitých prsou. Studené ručníky, pak pytlíky s mraženou zeleninou, tvaroh v plíně atd.  Byla jsem celá smradlavá, jak občas nějaký pytlík neudržel všechen obsah vně, napjatá jak struna kdy zas ucítím ten zánět a byla mi zima. Ale žádné horečky!

5. den od porodu jsem cítila jak mi teplota leze nahoru, tak jsem hned dala Paralen a začala zas masivně chladit poprsí. Za chvíli zase normal.

Kojení je velké téma každé novorodičky. Ač se jedná o přirozenou činnost, může se objevit mnoho komplikací. Hlavní ovšem je věřit svému ženskému já, nepoddávat se strachu a úzkostem, a hlavně brát vše více s nadhledem.

Ač se bráchové k sobě měli hezky, člověka začne reálně trápit jak mezi ně podělit čas který má, aniž by si ten druhý přišel odstrčený. Přes 2 roky Jiřík dostával výhradní péči, a teď?

Je neuvěřitelné jak ti maličcí jsou každý den jinačí, každý den o něco větší, chytřejší a šikovnější. Po obou porodech mě mrzelo, že jsem si těch prvních dní tak málo užila. Člověk je celý bolavý, hormonálně rozharašený, unavený a nejistý. Ale příroda to dobře zařídila. Ona ta miminka moc péče nepotřebují, takže má maminka šanci se zotavit. Chtějí jen teplo a občas nakrmit. Jinak spinkají a spinkají. Jak se to ale rychle změní.