Otto Bohuš je jméno jednoho šikovného pisálka. který mě dokázal zaujmout v mžiku. Jeho lehký způsob vyjadřování spojený s trefným humorem a aktualitou vybízí k dalšímu čtení. Článek, který bych s vámi sdílela ovšem příliš veselý nebude. Možná až trochu dojemný ale ano v tento Vánoční čas...Inspiroval mě k tomuto příspěvku. Tak račte dál...
Odkaz zde: http://ottocopy.cz/vagus
Procházka adventním Brnem
Jestli je to Vánocemi a tou zjihlou atmosférou kolem nás nebo ne, nevím. Jedno je ale jisté, světélka, vánoční stromky, cinkání zvonků přání má něco do sebe.
Procházím přes moravské náměstí v mém milovaném Brně, když si člověk odmyslí ty ustarané obličeje "rychlohledačů" dárků, tak zbudou radostné úsměvy a veliké dětské oči. Stánek za stánkem míjím a otírají se o můj nos rozmanité vůně. Zachumlaná v kabátě, huňaté šále a ušaté legrační čepici pokračuji dál.
Projíždí kolem šalina obalená světélky jednoznačně připomínající CocaCola kamion, který na nás bliká z obrazovek již mnoho let. Již se stal nedílnou součástí Vánoc, zrovna tak jako reklama se zlatým prasátkem a zuby. Andělíček na kostele sv. Jakuba rozkošně špulí zadeček směrem na Petrov a už se přede mnou otvírá náměstí Svobody. Z pódia zní koledy zmrzlých muzikantů v zákulisí holdujících pálence. Pod pódiem postávají davy navozující si tu správnou atmosféru prozpěvováním si a poklepáváním do rytmu s plastovými kalíšky plnými Turbomoštu či jiného hřejivého moku. A taky orloj v obležení. Každou hodinu někoho obdaruje nehledě na jeho nepopulární tvar. Taky bych ráda konečně měla svoji kuličku s kometou...
Klidným tempem pokračuji na Zelný trh, Zde mají farmářské trhy přeci jen jinou atmosféru než na hlavním náměstí. Zdravím pár přátel ve stáncích a posilněna štamprličkou se po kočičích hlavách sunu kolem obnaženého Mozarta na Masarikovu ulici a dál až na nádraží.
Taktéž lidé
Ovzduší se ochladí a i pohledy kolemjdoucích přestávají být tak měkké. Prohlížím si pána, který se zrovna sklání nad obsahem koše. Po chvilce hrabání si do pusy vhodí kousek nevábně vypadajícího zbytku a spokojeně jde k vedlejšímu koši. Třeba najde ještě lepší poklad. Nikdy nevím co si vlastně myslet.
Na jednu stranu vypadají spokojeně, ne-li dokonce šťastně. Oni, bezdomovci, houmlesáci, či jakkoli jinak je chcete nazvat. Celý den shání jídlo, popíjejí a baví se se svými kamarády. Jídlo najdou v koši, nebo si na něco vyžebrají. Oblečení? Vlezou do dárcovského kontejneru na oděvy a už to na sebe vrství (čehož jsem byla svědkem předcházejícího dne). Ale čemu se divit, ba se dokonce zlobit? Je zima a pěkně zalézá za nehty. Až na základní existenční problém mají život jednoduchý, a vlastně ku obrazu svému. Na druhou stranu, když je člověk svědkem duševního výlevu vzteklého zoufalého opilce. Rychle ustupující lidí s uhýbavými pohledy, dělají, že se nic takového zrovna vedle nich neodehrává. Nebo vytahují mobil a postují večer úlovky na Facebooku na Viděno v Brně.
Bát se jich? Vyhýbat se jim? Tolik opatrných očí, když oko nich prochází nevábně vypadající a vonící člověk. Těch předčasných soudů co padá jak krup při krupobití. Nutit jim svou pravdu o ubohosti jejich života a věřit, že jim tím pomáháme k něčemu jako spáse?
Psycholog Philip Zimbardo na to má vlastní metodu. Těmto lidem se představí, zeptá se jich na jméno, popřeje hezký den a dá jim menší obnos. Základní problém nejspíše vězí ve ztrátě důvěry ve své lidství a sebevědomí. Ne v tom, že by zapomněli v čem a jak žijí. Nač jim to tedy připomínat nevhodnými způsoby? To, že se k nim začneme chovat jako k normálnímu člověku může (a nemusí) nastartovat nějakou změnu. Dost lidí tímto způsobem výše zmíněný psycholog úplně vyvedl z míry a z jejich role outsidera, který nikoho nezajímá.
Poletíme? - Muž neviditelný
S tématem souvisí jedna skvělá písnička, která nepotřebuje dlouhého komentu. Jen možná trochu vhledu... Jmenuje se Muž neviditelný a je od kapely Poletíme?. Rudolf Brančovský, frontman kapely, s touto písničkou na jejich stránky vložil tato slova:
"Muž Neviditelný - Milan Barát zemřel.... Čekával mě každý den před domem... ptal se kam jedeme na koncerty a kolik přišlo lidí a já mu balil cigára...těch lidí co mu pomáhali bylo docela dost... lidi ho měli rádi.. měl v sobě světlo....Všem díky moc! ....Těšil se pokaždé na náš koncert a chtěl přijít i na křest .. Tak mu na Flédě zahrajeme tu jeho..tu ve které si zahrál sám sebe a v refrénu zazpíval slova která si prožil... Milan kamarád dlouholetý bezdomovec který několikrát uvažoval o sebevraždě a přesto ji vždy odmítl z obrovské úcty před životem se dožil 71 let....zemřel v nemocnici prý rychle a klidně..."
Tohoto pána jsem sama často v ulicích Brna potkávala. Byl to člověk a zaslouží si vzpomínku, i když neměl dům, ani nastřádané majetky a skvěle vydělávající práci.
Ještě tuto informaci jsem o něm našla. Několik měsíců před jeho koncem.
"...Muž neviditelný byl příběh bezdomovce, který ještě pořád žije, daří se mu dobře a dokonce si pořídil bydlení... "
Ač zdroj nyní nemohu dohledat, tak se ještě jednou o něm Rudolf rozepisoval. Ač to s Milanem Bártou bylo složité, jednou nahoru jednou dolu, ač mu věřil a pak zas přestal, byl mu blízký. Po jeho smrti, jelikož neměl rodinu, která by si jeho popel vyzvedla, neměl nárok na pohřeb. Po roční (dvou roční?) promlčecí lhůtě byly jeho ostatky vydány a posledního rozloučení se přeci jen dočkal.
Žádné komentáře:
Okomentovat