A tak se jednoho krásného dne stalo, že se mi doma náhodou objevil šicí stroj... No, ruku na srdce, zas tak náhodou to nebylo. Mám totiž tchyni, která je zapálená do patchworku. Mě se odjakživa líbily ruční výrobky všeho druhu, hlavně ten um co je k tomu potřeba, a tak mě nebylo vůbec těžké nadchnout (jako kdyby někdy bylo). Jelikož jsem úspěšně nastoupila na mateřskou, s radostí jsem přijala do opatrovnictví tchynin starší šicí stroj, který pro začátky je plně dostačující.
Vyfasovala jsem hned nějaké odstřižky látek, ať mám na čem trénovat, špendlíky, krabici nití, měřící podložku, řezačku, velké pravítko, základní kurz navlékání nití, návod na použití jednotlivých koleček na šicím stroji a kdo ví čeho ještě. Byla jsem nadšená. Takový komfort do začátku má málokdo!
Po prvním víceméně úspěšně zvládnutém pytlíku, jsem se rozhodla pustit do projektu: kapsář na dětskou postýlku. Googlila jsem, šla do knihovny kouknout, zda mají nějaké knížky o šití, odnesla si i nějaká čísla časopisu Burda, pro inspiraci, a stavila se ve švadlence, kde jsem dosti ukoktaně a nejistě předkládala svá přání na látky a rozměry. Paní na mě koukala poněkud toporně a vůbec mi mou situaci neusnadňovala. Ale což, člověk se nesmí nechat hned rozhodit a odradit.
Odcházela jsem ale s úlovkem, který mě naprosto uspokojoval. Žlutá látka na podklad, modré proužky na jedny kapsy. Na další kapsy jsem měla namyšlenou látku s nádhernými sloníky z dodejky od tchyně. Doma jsem se vrhla do měření čtverce. Ono se řekne čtverec. Na papíře je to jedna dvě. Pravoúhlý trojúhelník k ruce, pár čar a je to. Na látce to ale zas taková prča není, jak jsem brzy sama neochotně zjistila... Neustále jsem přeměřovala, čáry opravovala. A látka? Ta si dělala co chtěla, jak živá. Výsledný čtverec 58x58 cm nakonec vznikl. Sláva! Ještě vytvořit nějaké šňůrky na přivázání, nezapomenou ze správné strany vložit a sešít ty 3 skoročtverce.
Když se člověk něčemu učí, tak je jasné, že vše hned nepůjde hladce, ale moje neohrabanost mě i při všech rozumových úvahách nepřestávala udivovat. Vše zažehleno, vyrovnáno a už hlavně nepřeměřovat, jinak se z toho zblázním! Tedy podkladová část hotova.
Pomoc mi poskytl jeden fotonávod z blogu U hrabošky, který bych ráda zveřejnila. Byl mi opravdu k užitku! Zachránil mě od lecjakých opomenutí.
Na víc jsem již neměla sil, takže pokračování druhého dne. Fajn by byly ty kapsy, že? Když už to má být kapsář. Tchyně dovalila nějaká videa s návody na jednotlivé typy kapes v radostném poblouznění, že fakt se snažím něco šít. V dolní půlce tedy měly vzniknout dvě velké kapsy na gumičku a dole se sámečky. No, samozřejmě že jsem chtěla pruhový vzor vodorovně, ale až když látka byla nastřihaná a začištěná, jsem si všimla, že ty proužky jsou nějakou náhodou svisle... No, nevadí. To se dá přežít. Tak a šup s tím na podklad.
Problém vznikl hned při prvním pokusu o rozjezd mašiny. Prostě nejela... Tak jsem jí domlouvala, i kolečkem pomáhala, ale prostě se jí nechtělo. Jediné čeho jsem po chvíli docílila, byla zlomená jehla. Jednoduše shrnuto. Místo které jsem chtěla prošít bylo, tak silné, tolik vrstev látky na sobě, že bych to zvládla tak maximálně šídlem... Pokořená jsem byla nucena se zamýšlenou kapsou ustoupit o 2 cm od okraje směrem dovnitř. Další nadějný pokus o prošití skončil celkem náhle. Dojela jsem s radostí až do konce, když jsem si všimla, že i když na mě z látky koukají krásné pravidelné vpichy po vyměněné jehle, nit nikde. Nový pokus tedy. Navléknout nitě a znovu. Tentokrát se mi povedla tak křivá lajna, že jsem musela párat. Když jsem začala šít tedy potřetí docvakla mi další věc. Ty žluté šňůrky, které na mě koukají, neměly by být jinde? Na vrchu kapsáře a ne na boku? Už jsem se musela jenom smát. Byl to ale takový ten šílený smích, kdy nevíte jestli si ty nůžtičky, kterými znovu pářete nevrazíte raději do oka.
Po úspěšném přišití boků kapes a dělící lajny mezi kapsičkami se nachýlilo k dalšímu milému zápasení. Guma krásně držela nařasenou látku. Zbývalo ještě nějaký sámeček dole udělat a kapsy hotovy. Zdatně jsem špendlila, měřila, aby sámečky byly stejné (zdálo se mi to nanejvýše důležité). Na řadu přišel opět šicí stroj. Už na začátku se mi nechtěla potvora rozjet z množství látky, které jsem pod patku cpala. Počítat pokusy už jsem vzdala a čekala až se nějak zadaří. No, zadařilo, sláva! Ale jak opilému který jde z hospody. Ne, nepárala jsem to, už se na to ani nedívala. Za ty rány mojí perfekcionistické dušičce a další nervy to prostě nestálo!
Vyčerpána a ze sebe zklamaná jsem opět práci odložila. Za několik dní jsem se vrátila s novou dávnou kuráže v přesvědčení, že skládané kapsy určitě budou jednodušší. Měřila jsem, přemýšlela, jak kam kapsy na podklad usadit, jak velké a kolik cm navíc bude potřeba na sklady. Jista svou pravdou jsem začala řezat látku. Sešila jsem vrstvy, začistila kraje a šup nakreslit sklady a špendlit. Nějak jsem se ale nemohla najednou dopočítat. Každá kapsa ve výsledku měla mít 18 cm. Tak jsem znovu měřila, znovu kreslila a špendlila. Přes rameno mi kouká manžel: "Ale to máš blbě." Jak to?? Není možné, tolikrát jsem to počítala... No, hádat se nebylo proč. Měl pravdu, na sklady jsem počítala jednou méně, než mělo být. Jo, a dělat čáry dle vzoru na rubu je taky nesmysl, ono to pak na líci sedí přeci jen jinak. Za další, vzor míněný na šířku, sloníci by měli přeci chodit nohama dolů, se opět nějak záhadně přeskládal na výšku. A pak, že člověk dvakrát stejnou hloupost neudělá. Tchyně se jen smála se slovy, že takhle alespoň vznikají originály.
Došití kapsáře si vyžádalo ještě dvou odpravených jehel, nějaké to párání a mnohonásobné zamhouření očí. Kapsář je krásný, za tím si stojím! (Ale asi spíše z dálky...)
